Zápisky...

Mít čas pro trochu snění.
Mít čas vnímat zatemnění.
Mít čas sedět na lavičce.

Jsi jak ustrašený sníh, bílá.
Ve čtyřech je tvá síla.
Třeseš se, celá provinilá zima.
Jsi přitažlivá, mrkej očima svýma.
Ošklivě, přitažlivá k zemi, slina.
Od všech neřestí trochu a hlavně líná.
Přešlapuješ své neurotické místo.
Dno nesměj se, budeš muset sníst to.
Dojdi se zeptat, trpká hladino.
Ráno se tváří jak nedopité víno. ...

se nehlo ani slovo
opustíš tento kraj
máš nůž tak to ticho nakraj
a netvař se tak tupě
dvě dobrá slova k mání, kup je
není manželovo

Tvůj klín květy chlupatý je měkké lože.
Stromů nohy rozkročené plody nesou.
Matko krajino rodná.
Kde končí rovina, tam vystupují prsy tvé
zkrápěné čerstvou rosou.

Rozbití andělé leží
schovaní za jednou z věží.
V tanci holubích křídel
i člověk čeká na svůj příděl.
Vzduch se víří
nezbedný jak malé chmíří.
Obloha se mezitím kalí večerem,
ještě že občas si osud vyberem.

Krása bývá trochu smutná
fena na vodítku.
A večery podzimní origami,
z papírových kapesníků soudě.
Panák rumu do čaje,
pytlík v sítku.
Z mramoru sochy piety,
želé medvídek s delfínem v hroudě.
Krása bývá trochu smutná
pochcané nároží.
Tvář hrubá pole čerstvě sklizené,
celý z toho k smíchu.

I.
Když závoj poodhalí ruku v klíně.
Rozepsaná ptačím pírkem,
které padá vstříc hlíně.
Křehká a třepotavá silueta pod tílkem.