Ne, skutečně nejsem portrétista, ne zrovna proto, že fotím radši nohy, jak bychom s úšklebkem mohli si myslet. Prostě nejsem to, čím jsem se stal. Jaksi náhodou, chtělo by se mi říci násilně i když to bylo zcela dobrovolně a se vší zaslepenou naivitou. Ne nebudu už vzpomínat na onu takřka dětinskou historku, jak jsem dostal k focení žen.Víte, ženy...
z barevného listí
zbyla jen hnědá a šeď
ničím si nejsme jistí
když vykročíme právě teď
Ne nechci psát o photoshopu, a nechci psát o fotografikách.Nechci ani hájit ani hanět práci a snahu tisíců lidí, které prostě baví jimi zvolená cesta. Striktně vzato dodnes nevím, co vlastně je umění a co je pouhá manýra, nebo dokonce kýč, případně jen planá snaha, která třebas vůbec nepovede k onomu vysněnému piedestalu - k roli "umělce" ve tvůrčí...
Slunce píše do mraků,
že mlhy padnou zítra k zemi.
K zemi té, co hýčkala.
V doměnkách mlhy nerozfoukané
opírají se o chlad cest.
Cest bez směrovek,
jichž bojí se osobně každé slunce.
Ruce zavřené v pěst,
žes ztratil cos vídal.
Vídal v okenicích vysklených,
kde pavoučí sítě dávno strhal led.
Jak kapky deště
na skle lomozí,
jak slunce polední
ke spánku je nevhod.
-
Tu hoď něčím po mě,
ať klid je v domě.
Lavičky vryly si tvoje jméno
do desek dřevěných.
Šrouby stáhly všechny vzpomínky.
-Zbyl tu jen kapesník.
