Zápisky...

Chléb rozkrojený je ranní pozvání.
Zastavit se zrovna tu.

Zpod květiny
Probudí se
Kroky v hlíně
Duše zaťatá
Hladina rybníka
Ani žbluňk nevidět

Jsem jenom jako.
Letní bouře.
A babička choulí v ruce
modlitební knížku.
Utrpení visí na křížku.
Z polštáře se uvolnilo jedno pírko.
Pláč obnažil stromům větve.
Až na kost.
Mezi břehy most.
Nosím tě na krku.
V hlavě.
Bolí mě nohy od chůze.
Nezvěstný sám sobě.

Nejkrásnější jsou tady rána,
když za hlubokou nocí udělá se vykřičník.
Z údolí vznese se vrána.
A den se za ní rozhostí, rozverný uličník.

Pod důvěrou lidských řečí
svěsil jsem myšlenky vrbového proutí.
Místo listů a jehněd pučí jen tichý soucit.
Kdo vroste steskem do mé kůry?
Proutek a větev nadějí,
než ohnou se k zemi ze všech těžkostí.
Prodýcham se skrz listí,
že světlo mě zbaví těch úzkostí,
dřív než trouchnivě padnu k zemi.

O životě po podzimu vyprávějí
praskající žíly pod koleny.
Úsměv zaschlý vzorek v polní cestě.
Maliny v čokoládě hřejí.
Svět ten karneval v masce nastrojený.
Zbývá tak málo, tvářit se jistě.

Křehkost,
list, co odlomil se.
Kost,
vzduch studený, nad tím umyl se.