Závoj

I.
Když závoj poodhalí ruku v klíně.
Rozepsaná ptačím pírkem,
které padá vstříc hlíně.
Křehká a třepotavá silueta pod tílkem.

Sukně bílá, zmačkaná hadra,
když ze sebe setřela stud.
Nádech vášně tiskl ňadra,
víno to divoké sladce skryté v temný sud.

II.
Od krve slunce polštář zbarvený
sny vzbudí do rozbřesku
a poví mi, že život má být prožitý.
Nech mě vzpomenout aspoň obraz rozpitý.