Nejsem portrétista

Ne, skutečně nejsem portrétista, ne zrovna proto, že fotím radši nohy, jak bychom s úšklebkem mohli si myslet. Prostě nejsem to, čím jsem se stal. Jaksi náhodou, chtělo by se mi říci násilně i když to bylo zcela dobrovolně a se vší zaslepenou naivitou. Ne nebudu už vzpomínat na onu takřka dětinskou historku, jak jsem dostal k focení žen.

Víte, ženy jsou opravdu něco lákavého, křehkého až měkkého...a tak prostě neodoláte zkusíte si to, melete hlouposti a tápete zpocený jak pes. Působí to na vás tak mysticky a tak si vás to připoutá, že už to nejde přerušit. Přesto vidíte, jak jsou všechny z vás rozpačíté, a vnímáte tu nervozitu nejen díky prvnímu setkání, ale snad i opakovaně. Možná, že jsem paranoidní, to ani není mým cílem popírat, přesto vím, že jsem také těkavý, nervózní, a přitom vlastně spontánní, protože všechny ty plány, poznámky, myšlenky, to všechno ztrácím během jedné vteřiny. Fotím! Nevím ještě co, ale fotím. Vím tam někde v koutku, že to bude dobré, nebude toho mnoho, bude to takříkajíc málo pestré, ale bude to silné. Ne nejsem portrétista a neumím, ačkoliv toho mnohdy namluvím spousty, s modelem před kamerou komunikovat. Mlčím. Ono se otevře to podvědomí, ta skrytá nemožnost ve mě, kdy bezradně pátrám a v marném úsilí stavím portrétované někam, kamkoliv jen aby se nějak pokračovalo. Štěstěna nebo náhoda přející jsou a tak přesto všechno vznikne vždy aspoň něco. Dokonce nejen v rozhovorech ale mnohdy i při focení nedokážu upřít zrak na fotografovaného člověka. I přes hledáček, který toho tolik schová, jsem se přistihl, že zrakem bloudím a hledám. Naštěstí to je občas ku prospěchu, protože si stačím všimnout, že něco v záběru zavazí. V opozici však je ten už mnohokrát prošvihnutý výraz modelky, ke kterému ji neumím přimět, a protože spoušť mačkám jen vzácně, tak spoustu záběrů nevznikne. Jak chcete takto fotit? To vše je vlastně predikcí pro neúspěch. Vraťme se však v úvaze do pozitiv. Naučil jsem se ve svém zúženém průzoru, kterým se dívám na svět, vidět a všímat si struktur a věcí a do nich zasadit fotografovaného člověka. Díky tomu přelétavému pohledu si všímám světla a jeho vlivů, které se pak snažím nějak usměrnit a využít. A nakonec vždy nějaký ten výraz zachytím a přetavím do něj moje vlastní pocity. Je to sice, jako když se vyhrabe ven krtek, ale i přes svou neschopnost žít na povrchu se jaksi dokáže zmátožit k návratu do hlubin. Já vím, na biologa je to poněkud poeticky řečeno. Beztak je to jen o tom čichu a žrádle, nebo jak jeden vyučující na fakultě poznamenal, celá biologie je o sexu.

Možná, že i celé to focení lidí je vlastně takový sex. Taková ta touha vidět, poznávat, proniknout do duše a do intimity člověka. To je možná to volání přírody, které pudí stále se s tím prát, přestože je tu tolik trapných chvil a tolik vzdorovitých nedostatků, kterými je ovládána moje mysl a snad i tělo. A to je důvod, proč se nemohu považovat za portrétistu. Ne, není to můj vzdor nebo protest, není to ani gesto ani omluva. Je to prostě jen vnitřní pocit, že portrétistou musí být někdo, kdo má rád lidi a kdo s nimi nejen slovy umí komunikovat. Já jsem samotář a ve snaze vysvětlit svoje pocity a trápení ohýbám fotografované osoby k obrazu svému nemotorný a roztřesený a ještě na dlouho i nezkušený natolik, že představa témy končí dřív, než je vhod a někdy tak nezbývá než ještě něco dofotit příště. A výsledek? Nohy!